The Necks – mistři svého vlastního hudebního jazyka

Za třicet let své existence si The Necks vybudovali mezinárodní reputaci coby mistři svého vlastního hudebního jazyka. Jejich minimalistická, repetitivní improvizace s klavírem, bicími a basou zní, jako by vycházela z jednoho jediného neznámého nástroje. Spolupracovali s umělci jako: Brian Eno, Swans, Evan Parker, Karl Hyde i s několika symfonickými orchestry. Před 3 lety procestovali Austrálii coby opening act Nicka Cavea and The Bad Seeds, v roce 2019 spolupracovali s Underworld na jejich nové audiovizuální sérii, i s Michaelem Girou na novém albu Swans.

Austrálie je překvapivě plodnou hudební líhní, o níž zbytek světa zatím příliš neví. Trio The Necks natočilo 17 alb a má pověst té nejlepší z kultovních, stylově nezařaditelných kapel. Vytváří jemně strukturované zvukové plochy, které čerpají z jazzu a minimalismu, a stylové hranice volně překračují. Každý z členů si vydobyl respekt jako silná a samostatná osobnost – bubeník Tony Buck doprovázel jazzmany Branforda Marsalise a Ernie Wattse, vede hardcore improvizační sestavu Peril. Basista Lloyd Swanton vydal osm alb se svojí skupinou The Catholics, s níž byl třikrát nominován v cenách ARIA, což je australská verze Grammy. Velké renomé získal, když doprovázel bluesmana Jimmyho Witherspoona a třikrát zvítězil v cenách Australian Jazz and Blues. Skupina existuje přes třicet let, její hudba bývá označována za trance jazz a za pokračování evropských experimentálních skupin jako Can či Faust. Dveře do světa skupině otevřelo album Hanging Gardens roku 1999, následovalo turné v USA i distribuce v síti avantgardní britské značky ReR. Jejich album, Open, představuje hudební labyrint, vytvořený z mnoha hodin improvizace a nakonec soustředěný na plochu 68 minut. Tvůrčí postupy skupiny navazují na průkopníka ambientu, Briana Ena, výsledek má ale silnější dynamiku, teplé barvy nástrojů i vřelé emoce. Základní sestavu obohacují na albu varhany a kytara s dalšími nástroji, které vytvářejí zvukové krajiny na pokraji snu a fantazie. Ještě silnější zážitek je vidět skupinu naživo – koncert zahájí zdánlivě jednoduchá figura, kterou další hráči rozvíjejí, přidávají nové a nové vrstvy. Z neznatelných změn vzniká reálném čase majestátní architektura navzájem se prostupujících a křížících melodických linek, která posluchače uchvátí stejně snadno, jako v jiných situacích neúprosné rytmy transovních obřadů.